Rodina a nemoc

Rodina a nemoc 

Katecheze papeže Františka na gen. audienci, nám. sv. Petra

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o rodině. V té dnešní bych se chtěl dotknout jednoho všeobecného aspektu života našich rodin, a tím je nemoc. Je to zkušenost naší křehkosti, kterou prožíváme ponejvíce v rodině již od dětství a zvláště potom ve stáří, když se dostaví potíže.

V rodinném prostředí je nemoc těch, které máme rádi, prožívána s větší bolestí a úzkostí. To že ji pociťujeme více, způsobuje láska. Často je pro otce a matku onemocnění syna či dcery obtížněji snesitelné než jejich vlastní nemoc. Lze říci, že rodina byla vždycky tou nejbližší „nemocnicí“. Dodnes je v mnoha částech světa nemocnice privilegiem jenom některých, a často je vzdálená. Péči zajišťují a k uzdravení pomáhají maminka, tatínek, bratři, sestry a babičky.

Evangelia často podávají setkání nemocných s Ježíšem a Jeho uzdravující zásahy. Veřejně se prezentuje jako Ten, který bojuje proti nemoci a který přišel uzdravit člověka z každého zla, zla na duchu i na těle. Opravdu dojemná je evangelní scéna popsaná v Markově evangeliu, které jsme slyšeli na začátku audience: „Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé“ (Mk 1,32). Pomyslím-li na soudobá velkoměsta, ptám se, kde jsou ty dveře, ke kterým bylo možné přinášet nemocné v naději, že budou uzdraveni! Ježíš o ně nikdy nepřestal pečovat. Nikdy je neobcházel, nikdy od nich neodvracel tvář. A když mu nějaký otec či matka anebo jenom přátelé přinesli nemocného, aby se jej dotknul a uzdravil ho, nikdy si nedával na čas; uzdravení mělo přednost před zákonem i před oním posvátným předpisem sobotního odpočinku (srov. Mk 3,1-6). Učitelé Zákona vyčítali Ježíšovi, že v sobotu uzdravoval a prokazoval dobro. Ježíšova láska však chtěla uzdravovat a prokazovat dobro. To je vždycky prvořadé.

Ježíš posílá učedníky, aby toto Jeho dílo uskutečňovali, a dává jim moc uzdravovat, přibližovat se nemocným a důkladně o ně pečovat (srov. Mt 10,1). Mějme dobře na paměti, co řekl učedníkům při uzdravení člověka od narození slepého (srov. Jan 9,1-5). Učedníci v přítomnosti tohoto slepce diskutovali o tom, zda zhřešil on či jeho rodiče, když se narodil slepý. Pán řekl jasně: ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. A uzdravil jej. To je sláva Boží! To je úkol církve! Pomáhat nemocným a neutápět se v řečnění, vždycky pomáhat, těšit, pozvedat, být nemocným nablízku. To je ten úkol.

Církev vybízí k ustavičné modlitbě za vlastní blízké, kteří jsou stiženi chorobou. Modlitba za nemocné nikdy nesmí chybět. Ba dokonce je třeba modlit se více, jak individuálně, tak společně. Pomysleme na evangelní epizodu s kananejskou ženou (srov. Mt 15,21-28). Byla to pohanka, nepatřila k Izraelskému lidu, ale úpěnlivě prosila Ježíše, aby uzdravil její dceru. Ježíš, aby vyzkoušel její víru, odpověděl jí nejprve stroze: „Nemohu, jsem poslán jen k Izraelským ovcím.“ Žena se však nevzdává, maminka, která žádá o pomoc pro svoje dítě, se nevzdává nikdy; všichni víme, jak maminky bojují za svoje děti. Tato žena tedy odpovídá: „I psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů“, jako by chtěla říci, aby s ní jednal alespoň takto. A proto jí Ježíš řekl: „Ženo, jak veliká je tvá víra! Ať se ti stane, jak si přeješ“ (v.28).

Během nemoci také v rodině vyvstávají těžkosti, v důsledku lidských slabostí. V nemoci však síla rodinných vazeb obvykle narůstá. A myslím, že je velice důležité vychovávat děti již odmalička k solidaritě v době nemoci. Výchova, která odhlíží od vnímavosti pro lidskou nemoc, působí vyprahlost srdce. A způsobuje „necitlivost“ dětí k utrpení druhých, takže jsou neschopné vyrovnat se s utrpením a žít hraniční zkušenost. Kolikrát jen vidíme, jak do práce přichází muž či žena s unaveným výrazem ve tváři, a když se zeptáme, co se děje, odpoví: »Máme nemocné dítě, babičku, dědečka«. A den začíná prací. Toto je hrdinství, hrdinství rodin. Je to skryté hrdinství, prokazované s něhou a odvahou, když doma někdo onemocní.

Oslabení a strádání našich nejdražších a nejposvátnějších citů může být pro naše děti a vnuky školou života. Je důležité vychovávat děti a vnuky k pochopení této rodinné blízkosti v nemoci. A stane se tak, pokud je nemoc provázena modlitbou, citlivou blízkostí a starostlivou péčí příbuzných. Křesťanské společenství ví dobře, že je-li rodina zkoušena nemocí, nesmí být ponechána o samotě. A je třeba děkovat Pánu za ony krásné zkušenosti církevního bratrství, které pomáhá rodinám překonat obtížnou chvíli bolesti a utrpení. Tato křesťanská blízkost, od rodiny k rodině, je pro farnost opravdovým pokladem. Je to poklad moudrosti, který rodinám pomáhá v obtížných chvílích a umožňuje chápat Boží království lépe než spousta přednášek! Jsou to Boží pohlazení.

Přeložil Milan Glaser 

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím