Co je nového v Kleofáši?

 

Od 1. dubna nastoupila na 0,5 úvazku do hospice paní doktorka Eva Zýková a my z toho máme velikou radost. Ač s hospicem úzce spolupracuje od jeho založení v roce 2013, nyní můžeme říct, že je skutečně „naše“. Může tomu tak být i díky vstřícnosti vedení jindřichohradecké nemocnice, kde Eva již od absolvování 2. Lékařské fakulty UK v Praze působí na oddělení ARO jako anestezioložka. S otevřeností a pochopením se setkala také u svých kolegů.

 Paní doktorka v dobách studií sama sebe jednou viděla jako praktickou dětskou lékařku na Šumavě. Když však končila vysokou školu, měnil se systém a na dětských odděleních v nemocnicích nebyla pro absolventy volná místa – domluvený nástup na dětské oddělení v Českém Krumlově najednou neplatil…. Při stážích na chirurgii ji ale velice zaujala anestezie, která ji nakonec zavedla do Jindřichova Hradce.

S paliativní medicínou se začala více setkávat v ambulanci pro léčbu bolesti, kterou již roky vede v jindřichohradecké nemocnici. Často sem přicházejí i pacienti s  onkologickými diagnosami, kteří tvoří také většinu hospicových klientů. „Hlavně dříve jsem v nemocnici pozorovala, že tam lidé umírají tak nějak  špatně -  osamělí, rodiny za nimi nepřicházely, a pokud ano, tak často nebylo možno zajistit potřebné soukromí …“. Tento pocit doplňuje dalším zážitkem: „Když jsem byla po maturitě v nultém ročníku medicíny, dělala jsem sanitářku na 2. Dětské klinice v Motole, která se zaměřovala mimo jiné  na hematologii. Jednou kolem Vánoc na oddělení ležel asi dvouletý chlapeček s akutní leukémií, o němž se vědělo, že mu neumíme pomoci a úmrtí se čekalo. Zrovna  ve  chvíli, kdy jsem pokoj vytírala, se mu najednou, během  vteřin, nafouklo bříško, celý prošedl a umřel…  bylo to velmi zvláštní -  pocit náhle vzniklé naprosté prázdnoty, říkala jsem si, jaká je to hrůza, že tady  zemřel úplně sám, opuštěný   a  jeho rodiče někde daleko sedí a nevědí, co s ním je,  že  takhle  by  to přece  nemělo být ….“. Když byl   v roce 2013  založen  třeboňský hospic,  přivítala možnost  se  podílet na jeho činnosti.

Náročnou práci v terénu u hospicových rodin paní doktorce vyvažuje pocit, že je tato práce opravdu užitečná. Na rodinách je vidět, že jim to pomohlo, že jsou spokojenější, jsou v klidu a lépe zvládají náročné situace. V neposlední řadě jsou pyšní, že dokázali dochovat své nejbližší doma. „Je to práce, která má smysl…“ uzavírá Eva Zýková.


 

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím