Lidé z Kleofáše

 

Marika Jasanská pracuje v Hospicové péči sv. Kleofáše již třetím rokem. Postupně se propracovala od práce v administrativě k přímé péči, která ji baví i naplňuje. Předtím se 13 let plně věnovala své rodině a třem malým dětem – Viktorce, Terezce a Samovi.

 

Jak jsi se stala součástí hospice?

Stálo za tím setkání s bývalou paní ředitelkou Petrou Brychtovou. Zpočátku jsem měla na starosti administrativu spojenou s dárci, také dobročinný obchod, pokladnu, knihovnu…

 

Jak jsi se dostala ke studiu na laického kazatele a pastoračního asistenta?

Když jsem končila mateřskou, přihlásila jsem se na kurz společnosti Attavena. Kde jsem byla podpořena u budoucího zaměstnavatele platem na dobu 3 měsíců. Zkoušela jsem různá místa od mateřské školy po evangelický sbor. Právě tam jsem díky faráři Pavlu Hradskému našla úžasné zázemí a začala studovat. Velkou podporou mi byl manžel, který studoval spolu se mnou. Studia jsem před měsícem dokončila.

Co Tě na práci nejvíc baví?

Mně baví především duchovní doprovázení. Když jsou lidé uzavření, tak je léčit slovem. Často jsem svědkem, kdy „pukne skořápka“ a lidé se otevřou. Jsou schopni komunikovat. A já cítím silně Boží vedení.

V čem je role hospice důležitá?

Umíme se postarat o vše vnější, aby pacient neměl bolesti, byl v čistotě, nasycen, ale často se, především v nemocnicích, nepečuje o tu vnitřní podstatu. Přitom je tolik důležité dávat lidem najevo zájem o ně samotné až do konce života. Právě toto je jedním z poslání našeho hospice. Dbát na lidskost a lidské porozumění.

Máš nějakou přímou zkušenost, že lidské slovo, modlitba pomáhá?

Velmi negativní paní, která vše striktně odmítala. Nemohla jsem se jí ani dotknout. Nechtěla slyšet vůbec nic. Celou cestu k ní jsem se často modlila. Když jsem jednou přijela, paní už nechtěla ani žít. Protože jsem věděla, že dřív chodila do kostela, zkusila jsem se modlit s ní a přitom jsem usilovně prosila Pána, aby mi s celou situaci pomohl. Paní se rozplakala a začala odříkávat modlitby v cizích jazycích. Bylo citelně znát, že ji spadl „kámen ze srdce“.  Když se vrátila její dcera, paní byla velice zklidněná. Od té doby k ní jezdíme a je znát velký posun. S paní se mi mnohem lépe komunikuje, je schopna říct, co ji trápí… Předtím byla velmi uzavřena, stažená. Ale co mi to dalo, že jsem pochopila i já ji.

Co bys Kleofášovi popřála?

Přála bych si, aby nám společně bylo dobře a abychom společně doprovodili, co nejvíce lidí.

 

 

 

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím