Lidé z Kleofáše

Zdravotní sestřička Jaruška Pecušíková patří k hospici již od jeho založení v roce 2013. Vystudovala střední zdravotní školu a následně vyšší odbornou zdravotní. Poté získala zkušenosti v nemocnici. Pracovala na úrazovém oddělení ARO v Českých Budějovicích a také na kardiochirugii. Má dvě děti, syna Davida a dceru Lenku.

 

Jak jsi se stala součástí hospice?

V průběhu mateřské dovolené jsem si začala přivydělávat v Ledaxu jako pečovatelka, což mě začalo bavit. Tehdy se uvažovalo i tom, že by zavedli domácí péči, což pro mě byla vidina uplatnění mého zdravotnického vzdělání, ale nakonec slibované místo získal někdo jiný. Čímž se mi otevřely úplně jiné dveře a za nimi byl hospic J

 

Jaké byly hospicové začátky?

Zajímavé… dělaly jsme úplně novou práci a to podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Využívaly jsme svých zkušeností z nemocnice, ale současně jsme neměly žádný „mustr“, podle kterého jet. Bylo to i o tom naučit se dělat věci jinak. Asi největší bonusem se ukázal čas, který jsme na pacienty oproti nemocnici najednou skutečně měly. Ztratila se anonymita, člověk se velmi rychle vpravil do rodinných vztahů a bylo to mnohem hezčí.

Co máš v současné době na starosti?

Jsem koordinátorka osobní asistence, poradce pro pečující, vedoucí půjčovny pomůcek a na dohodu i zdravotní sestra.

Co Tě na práci v hospici nejvíc baví?

Jako zdravotní sestřička si užívám toho, že mohu pracovat podle srdce a svým tempem… V sociálních službách si mohu práci sama koordinovat, což je pro mě velmi osvobozující a přínosné.

Máš nějakou pracovní zkušenost, která Tě lidsky posunula?

Úplně první klientka hospice byla babička mojí kamarádky. Za srdce mě vždycky chytne, když odchází mladý člověk. A nejsilnější doprovázení bylo u mé kamarádky. Ani jsem nechtěla být u úmrtí, ale nakonec to tak vyšlo. Brala jsem to jako službu celé rodině. Vlastně každý klient a jeho rodina je přínosem. Díky hospici jsem velmi vděčná za vlastní rodinu a neřeším maličkosti.

 

Co bys Kleofášovi popřála?

Aby jel dál, aby měl pořád v týmu lidi, které to baví a zachoval si svoji „rodinnou“ atmosféru.

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím