Lidé z Kleofáše

Mgr. Terezie Jenisová, předsedkyně správní rady

Bývalá starostka města Třeboně Terezie Jenisová usedla před nedávnem do čela správní rady hospice. Zeptali jsme se jí, jak si práci na chodu hospice představuje, kde nyní působí i jak vzpomíná na hospicové začátky...

 

Máte z účasti na chodu hospice radost? Co pro Vás práce ve správní radě znamená?

Být součástí hospicového týmu je pro mne velkou poctou a velkým potěšením. S Hospicovou péčí svatého Kleofáše jdu od samého počátku. Díky první ředitelce hospice paní Petře Brychtové jsem měla to štěstí stát u jeho zrodu a provázet jej od jeho prvních krůčků až do podzimu 2018, kdy skončila můj mandát starostky města Třeboně. I nadále jsem činnost hospice sledovala a těšila jsem se z jeho úspěšného působení. Když mne před nedávnem oslovila současná ředitelka paní Irena Kalná, abych se stala předsedkyní správní rady, s radostí jsem toto „pozvání“ do hospicových řad přijala. Mohu se tak přímo podílet na chodu organizace, spolurozhodovat o jejím dalším směřování, ale též zapojením svých odborných znalostí
a pracovních zkušeností prakticky přispívat k jejímu dobrému fungování. Cítím velkou zodpovědnost, ale též vděk za to, že jsem byla přizvána k této bohulibé činnosti. Chci být hospici prospěšná.     

V době založení hospice jste byla ve vedení města Třeboně a velmi jste jej podporovala. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Vidím to jako dnes, kdy za mnou Petra Brychtová poprvé přišla a seznámila mne se záměrem začít budovat hospicové dílo. Věděla jsem, co znamená hospicová péče, ale do té doby jsem se s ní setkala jen prostřednictvím „kamenného“ hospice v Prachaticích. Terénní hospicová péče pro mne znamenala nóvum. Díky svému zápalu pro věc a schopností srozumitelně vysvětlit její podstatu si mne Petra pro tuto myšlenku okamžitě získala. Rozhodla jsem se terénní hospic maximálně podporovat všemi dostupnými prostředky. Postavit se tenkrát před lety za vznikající terénní hospic znamenalo především neustále trpělivě a detailně vysvětlovat jeho poslání a principy fungování, nejprve na půdě rady města a posléze i zastupitelstva, dále pak občanům při každé vhodné příležitosti. Dobré „zboží“ se však chválí samo. S postupujícím časem se hospicová péče v Třeboni „zabydlela“ a otázek po jejím smyslu, někdy i velmi zvláštních
a nečekaných, ubylo.

Dnes snad už mohu říci, že jsem přispěla k nastavení několika úrovní podpory hospice ze strany města Třeboně. A to materiální, kdy hospic sídlí ve vypůjčených městských prostorách, finanční spočívající v dotování činnosti z rozpočtu města a v neposlední řadě morální. Tu představuje propagace hospicové činnosti, účast zástupců města na akcích pořádaných hospicem či v jeho prospěch, zapojení hospice do činnosti Zdravého města Třeboň, stejně jako do procesu komunitního plánování sociálních služeb na Třeboňsku aj. Osobně jsem se pak účastnila celé řady jednání na podporu hospicové péče na komunální či regionální úrovni, ale též například i na půdě Senátu Parlamentu ČR.

Máte s hospicovou péči osobní zkušenost?

Bohužel ano. Proč říkám bohužel? Vloni v červnu jsme vyprovodili na poslední cestu našeho rodinného přítele, vrstevníka. Bylo to rychlé a pro všechny bolestné. Pár desítek hodin před jeho úmrtím jsme byli přítomni pravidelné návštěvy pracovnic Hospicové péče svatého Kleofáše. S profesionalitou, přitom lidsky a velmi citlivě zdravotní sestřičky za dohledu paní lékařky provedly zákrok, který pacientovi poskytl velkou úlevu od bolesti, pobyly s ním i s rodinou, popovídaly, potěšily, vnesly do bezvýchodné situace pokoj a ač je to k nevíře i radost. Musela jsem před těmito dámami hluboce smeknout. Byla a dodnes jsem jim vděčná za službu, kterou našemu příteli a jeho rodině prokázaly. 

Jak prožíváte současnou dobu?

Musím se přiznat, že je to pro mne čím dál těžší. Chybí mi světlo na konci tunelu, které by svítilo nadějí na návrat ke starým dobrým časům, či „aspoň“ na novou lepší etapu dějin. Téměř rok jsem povětšinou pracovala z domu, kde tráví svůj školní a nyní i osobní čas i mé dvě děti. Obdivuji je, jak se s nelehkou studijní situací vyrovnaly. Je mi jich však i ostatních mladých lidí upřímně líto pro izolaci, kterou zažívají, a ve které ztrácejí sociální kontakty, pravidelné návyky, přicházejí o celou řadu krásných událostí a příležitostí spojených právě a jen s věkem, ve kterém se nacházejí. A stejnou lítost pociťuji, když vidím osamocené seniory, kteří spíše než na zákeřný virus umírají na samotu a opuštěnost. Jsou však i dobré stránky na té současné bídě. Lidé i celé rodiny se semkli, přehodnotili své priority. Ustoupila povrchnost a konzum, na významu získaly pravé životní hodnoty. Přese vše zlé stále pevně věřím, že s Boží pomocí zase bude dobře.  

Jaký máte vztah k filantropii?

Veskrze kladný. Obdivuji a podporuji filantropy, kteří dokáží vzít ze svého nadbytku či dokonce nedostatku ve prospěch bližních. Filantropie spočívající v oběti pro druhé mne pak fascinuje. Nemusí však jít vždy jen o velké finance či velká gesta. Filantropie začíná u každého z nás ve chvíli, kdy dokážeme mít rádi lidi kolem sebe, ty blízké i ty vzdálenější, bezpodmínečně, přes jejich chyby a nedostatky. Patří sem schopnost naslouchat druhým, když se potřebují svěřit se svou těžkostí, promluvit s osamělým člověkem, dát bližnímu radu, když ji potřebuje. Prostě být tu dnes i zítra nejen pro sebe, ale též pro ostatní. To považuji za nesmírně důležité právě v takových časech, jaké teď prožíváme. 

Podporujete někoho pravidelně?

Naše rodina dlouhá léta pravidelně finančně podporuje děti v Indii a Ugandě prostřednictvím projektu Adopce na dálku. Osobně se každoročně těším na Adventní koncerty ČT, kdy mohu pomoci vybraným organizacím s různým předmětem působení a přitom se povznést jedinečným prostředím významných pražských kostelů a krásnou hudbou. Přispívám též prostřednictvím dárcovství krevní plazmy. Mám za sebou již téměř 40 odběrů. A pokud to sem mohu zahrnout, zmíním i svou práci zastupitelky města, kdy se snažím podporovat Třeboň k jejímu všeobecnému rozvoji. V pozici starostky to samozřejmě bylo účinnější a viditelnější. Ale stále pro město, jeho obyvatele i návštěvníky pracuji ráda.

Kde nyní působíte?

Od března pracuji u ČEZ, a. s. na pozici specialista nákupu senior pro Jadernou elektrárnu Temelín. Muzeum paměti XX. století jsem se rozhodla opustit poté, co z důvodu dlouhodobých politických tlaků v listopadu rezignoval Jiří Šesták na post ředitele. Poprvé jsem prolomila hranice veřejné správy a nastoupila do korporátního prostředí s velice striktními pravidly, obrovským objemem náročné a zodpovědné práce, kde budou na denním pořádku pot a slzy. Začínám od nuly, ale chci se naučit tento nový obor, z nějž pak mohu vycházet i dále, včetně práce v komunální politice.

Nyní máte možnost zaměstnancům hospice něco vzkázat. Co by to bylo?

Vážené a milé dámy, vážení a milí pánové, děkuji Vám z celého srdce za Vaši službu bližním. Obdivuji Vás, jsem na Vás hrdá a jsem šťastná, že jako předsedkyně správní rady hospice mohu být Vaší podporou a pomocí. Přeji Vám pevné zdraví, dobrou mysl a radost z výjimečné práce, kterou vykonáváte. Jste ozdobou města Třeboně.

 

Při poskytování našich služeb nám pomáhají soubory cookie. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte. Další informace Rozumím